Two CEOs can run a company better than one. But they must decide in advance who has the final say
A co-CEO model can bring a broader range of expertise, greater leadership capacity and better debate before major decisions. At the same time, it creates the risk of unclear accountability. Fast Company notes that a successful pair needs clearly divided areas, a shared view of strategy and an agreed process for situations in which the two CEOs disagree.
The idea of a single chief executive is treated as self-evident in most companies. Fast Company points out that successful shared-leadership models also exist. The article refers to an earlier Harvard Business Review analysis in which companies with two CEOs delivered higher average shareholder returns over the period studied than companies led by one person. That comparison alone, however, does not prove that having two CEOs caused the better performance.
The main advantage lies in capacity and diversity of perspective. A complex organization may need to address strategy, operations, customers, capital markets, technology and regulation at the same time. Two people with complementary experience can divide part of that load while also challenging each other’s thinking.
That same difference creates the main risk. If it is unclear who decides in a particular area, managers will start taking issues to whichever CEO they expect to give the more favorable answer. Instead of greater capacity, the result is double approval and political shopping for support.
The division of roles therefore has to be explicit. One CEO may, for example, be responsible for operations and finance, while the other owns product, customers and growth. Some strategic decisions remain joint. It is also important to determine in advance what happens if the pair cannot agree.
A successful arrangement requires an exceptionally high level of trust. Each CEO must be willing to accept that the other may receive public recognition or make independent decisions in the area they own. If both compete for the position of the 'real boss,' the system breaks down.
Communication into the organization must be unified. Two leaders may have a very sharp internal debate, but once a decision is made, employees need to hear the same direction. Publicly undermining the other CEO would quickly create two centers of power.
For the board, the model is also more demanding when it comes to performance evaluation and succession. It must understand precisely which decisions are joint outcomes and what each CEO is individually accountable for.
Shared leadership is therefore not a way to avoid choosing one boss. It is a distinct organizational model that needs more precise rules than the traditional setup. If roles are unclear, two CEOs can slow decisions. If they complement each other and respect the boundaries of responsibility, they can increase the company’s leadership capacity.
KEY TERMS
- Co-CEO: One of two leaders sharing the top executive role.
- Decision boundary: A predefined area of individual or shared authority.
- Dual authority: The risk that employees receive different instructions from two top leaders.
- Complementary leadership: A combination of different skills and experience in the top role.
Dva generální ředitelé mohou firmu řídit lépe než jeden. Musí ale předem rozhodnout, kdo má poslední slovo
Model dvou generálních ředitelů může přinést širší odborný záběr, větší kapacitu vedení a kvalitnější diskusi před zásadními rozhodnutími. Současně ale vytváří riziko nejasné odpovědnosti. Fast Company upozorňuje, že úspěšná dvojice potřebuje jasně rozdělené oblasti, společný obraz strategie a předem dohodnutý postup pro situace, kdy se oba ředitelé neshodnou.
Představa jediného generálního ředitele je ve většině firem považována za samozřejmost. Fast Company připomíná, že existují také úspěšné modely sdíleného vedení. Článek odkazuje na dřívější analýzu Harvard Business Review, podle níž společnosti se dvěma generálními řediteli dosahovaly v analyzovaném období vyšší průměrné návratnosti pro akcionáře než firmy vedené jedním člověkem. Takové srovnání ale samo o sobě neprokazuje, že dvojice ředitelů je příčinou lepšího výsledku.
Hlavní výhoda spočívá v kapacitě a rozdílnosti pohledů. Složitá organizace může současně řešit strategii, provoz, zákazníky, kapitálový trh, technologie i regulaci. Dva lidé s doplňujícími se zkušenostmi mohou část této zátěže rozdělit a zároveň si poskytovat vzájemnou oponenturu.
Právě rozdílnost ale vytváří hlavní riziko. Pokud není jasné, kdo rozhoduje o konkrétní oblasti, management začne problémy posílat tomu řediteli, od kterého očekává příznivější odpověď. Místo větší kapacity vzniká dvojí schvalování a politické hledání podpory.
Rozdělení rolí proto musí být explicitní. Jeden ředitel může například nést odpovědnost za provoz a finance, druhý za produkt, zákazníky a růst. Některá strategická rozhodnutí zůstávají společná. Důležité je také předem určit, co se stane, pokud se dvojice neshodne.
Úspěšné uspořádání vyžaduje mimořádně vysokou míru důvěry. Každý z ředitelů musí být ochoten přijmout, že druhý získá veřejné uznání nebo bude samostatně rozhodovat v oblasti, za niž odpovídá. Pokud oba soupeří o postavení „skutečného šéfa“, systém se rozpadá.
Komunikace směrem do organizace musí být jednotná. Dva vedoucí mohou interně vést velmi ostrou debatu, ale zaměstnanci potřebují po rozhodnutí slyšet stejný směr. Veřejné zpochybňování druhého ředitele by rychle vytvořilo dvě mocenská centra.
Pro představenstvo je model náročnější také z hlediska hodnocení výkonu a nástupnictví. Musí přesně rozumět tomu, která rozhodnutí jsou společným výsledkem a za co odpovídá každý ředitel samostatně.
Sdílené vedení proto není způsobem, jak se vyhnout volbě jednoho šéfa. Je to samostatný organizační model, který potřebuje přesnější pravidla než tradiční uspořádání. Pokud jsou role nejasné, dva ředitelé mohou rozhodování zpomalovat. Pokud se doplňují a respektují hranice své odpovědnosti, mohou naopak zvýšit kapacitu vedení firmy.
KLÍČOVÉ POJMY
- Spolugenerální ředitel: Jeden ze dvou vedoucích sdílejících nejvyšší výkonnou funkci.
- Rozhodovací hranice: Předem určené oblasti samostatné a společné pravomoci.
- Dvojí autorita: Riziko, že zaměstnanci dostávají rozdílné pokyny od dvou nejvyšších vedoucích.
- Komplementární vedení: Kombinace rozdílných schopností a zkušeností ve vrcholové roli.
