Dva generální ředitelé mohou firmu řídit lépe než jeden. Musí ale předem rozhodnout, kdo má poslední slovo

Model dvou generálních ředitelů může přinést širší odborný záběr, větší kapacitu vedení a kvalitnější diskusi před zásadními rozhodnutími. Současně ale vytváří riziko nejasné odpovědnosti. Fast Company upozorňuje, že úspěšná dvojice potřebuje jasně rozdělené oblasti, společný obraz strategie a předem dohodnutý postup pro situace, kdy se oba ředitelé neshodnou.

Představa jediného generálního ředitele je ve většině firem považována za samozřejmost. Fast Company připomíná, že existují také úspěšné modely sdíleného vedení. Článek odkazuje na dřívější analýzu Harvard Business Review, podle níž společnosti se dvěma generálními řediteli dosahovaly v analyzovaném období vyšší průměrné návratnosti pro akcionáře než firmy vedené jedním člověkem. Takové srovnání ale samo o sobě neprokazuje, že dvojice ředitelů je příčinou lepšího výsledku.

Hlavní výhoda spočívá v kapacitě a rozdílnosti pohledů. Složitá organizace může současně řešit strategii, provoz, zákazníky, kapitálový trh, technologie i regulaci. Dva lidé s doplňujícími se zkušenostmi mohou část této zátěže rozdělit a zároveň si poskytovat vzájemnou oponenturu.

Právě rozdílnost ale vytváří hlavní riziko. Pokud není jasné, kdo rozhoduje o konkrétní oblasti, management začne problémy posílat tomu řediteli, od kterého očekává příznivější odpověď. Místo větší kapacity vzniká dvojí schvalování a politické hledání podpory.

Rozdělení rolí proto musí být explicitní. Jeden ředitel může například nést odpovědnost za provoz a finance, druhý za produkt, zákazníky a růst. Některá strategická rozhodnutí zůstávají společná. Důležité je také předem určit, co se stane, pokud se dvojice neshodne.

Úspěšné uspořádání vyžaduje mimořádně vysokou míru důvěry. Každý z ředitelů musí být ochoten přijmout, že druhý získá veřejné uznání nebo bude samostatně rozhodovat v oblasti, za niž odpovídá. Pokud oba soupeří o postavení „skutečného šéfa“, systém se rozpadá.

Komunikace směrem do organizace musí být jednotná. Dva vedoucí mohou interně vést velmi ostrou debatu, ale zaměstnanci potřebují po rozhodnutí slyšet stejný směr. Veřejné zpochybňování druhého ředitele by rychle vytvořilo dvě mocenská centra.

Pro představenstvo je model náročnější také z hlediska hodnocení výkonu a nástupnictví. Musí přesně rozumět tomu, která rozhodnutí jsou společným výsledkem a za co odpovídá každý ředitel samostatně.

Sdílené vedení proto není způsobem, jak se vyhnout volbě jednoho šéfa. Je to samostatný organizační model, který potřebuje přesnější pravidla než tradiční uspořádání. Pokud jsou role nejasné, dva ředitelé mohou rozhodování zpomalovat. Pokud se doplňují a respektují hranice své odpovědnosti, mohou naopak zvýšit kapacitu vedení firmy.

KLÍČOVÉ POJMY

  • Spolugenerální ředitel: Jeden ze dvou vedoucích sdílejících nejvyšší výkonnou funkci.
  • Rozhodovací hranice: Předem určené oblasti samostatné a společné pravomoci.
  • Dvojí autorita: Riziko, že zaměstnanci dostávají rozdílné pokyny od dvou nejvyšších vedoucích.
  • Komplementární vedení: Kombinace rozdílných schopností a zkušeností ve vrcholové roli.
Zdroj: Fast Company - portál předního amerického magazínu pro manažery

Jak začít Selflearning používat?

Abyste měli jistotu, že Selflearning funguje, máme pro vás ukázkovou variantu na měsíc zdarma.

Vyzkoušet zdarma
Průběžně sledujete trendy a vývoj v oblastech, které vás zajímají
Získáváte návody a tipy, které jsou ihned využitelné v praxi
Vzdělávat se můžete na pracovišti i z domova