Psychometrické testy dokážou poměrně přesně zachytit určité rysy člověka. Mohou ale zároveň přehlédnout to, co ho skutečně odlišuje. Laurent Laval, tvůrce konceptu Reason for Being, proto navrhuje jiný přístup: místo hodnocení osobnosti prostřednictvím škál a profilů pracovat s konkrétními vzpomínkami a příběhy. Právě v nich se podle něj může ukázat vnitřní impuls, který člověka provází v čase.
Od procesu k momentce
Je třeba to říci zcela jasně: to, čemu se dnes říká hodnocení osobnosti, je ve většině případů především způsob, jak zachytit a zafixovat určitý stav. Člověk dostane řadu uzavřených tvrzení a má vyjádřit svůj souhlas, nebo nesouhlas. Jeho odpovědi se následně převedou do škál, křivek a profilů. Výsledek působí přesně. Je to však pouze zdání přesnosti.
Psychometrický test, jakkoli pečlivě sestavený, zachycuje pouze momentku: obraz toho, za koho se člověk v daném okamžiku považuje nebo kým by chtěl být právě ve chvíli, kdy odpovídá.
Bergson tento problém popsal už dávno a s jasností, kterou čas nijak neoslabil: naše inteligence má tendenci znehybňovat vše, čeho se dotkne. Souvislý pohyb života rozděluje do série jednotlivých snímků, podobně jako kinematograf uměle vytváří dojem pohybu ze statických obrazů. Máme pocit, že jsme člověka zachytili, protože jsme zachytili jeho jednotlivé stavy. Ve skutečnosti jsme ale zachytili pouze jednotlivé okamžiky proudu, který nám ze své podstaty uniká.
Výsledek zná každý: profily, které si nakonec bývají podobné, křivky, které popisují jednotlivé rysy, aniž by kdy vyprávěly příběh člověka, a kandidáti, kteří se jen napůl poznávají ve dvanáctistránkové zprávě vytvořené algoritmem, který je nikdy neviděl jednat.
Vyprávění místo sebepopisu
Existuje však jiný přístup, stejně náročný, ale ve svém předmětu zásadně odlišný. Namísto toho, abychom člověka požádali, aby sám sebe popsal, požádáme ho, aby si vzpomněl.
Například: „Vyprávějte mi o konkrétním okamžiku, kdy jste cítil(a) radost a kdy to přineslo něco pozitivního někomu jinému.“
Otázka nesměřuje ke stavu, ale k pohybu: ke konkrétnímu okamžiku, který trvá, rozvíjí se a má své „před“ a „po“, k člověku, který se mění, protože na něj působil někdo další.
Právě to Bergson označoval jako trvání (durée): nikoli posloupnost nehybných bodů seřazených na škále, ale souvislý tok, v němž minulost přechází do přítomnosti a ovlivňuje ji.
Tento obrat není jen metodickým vylepšením. Mění se samotný předmět zájmu. Test hledá rys, vyprávění hledá impuls (élan) – v tom silném smyslu, který tomuto slovu dával Bergson: jako vnitřní sílu, která člověka provází životem a nese ho kupředu, aniž by její směr byl předem stanoven a aniž by byla pouhým výsledkem náhody.
Tento koncept později rozvinul v měřítku celého živočišstva ve svém díle Tvořivý vývoj. A tento impuls se nikdy neodhalí při prvním pokusu. První odpověď bývá téměř vždy obecná a opatrná, stále uvězněná v kategoriích, o nichž si myslíme, že bychom je o sobě měli uvádět.
Je třeba otázku položit znovu – třikrát, pětkrát, trpělivě –, dokud se člověk nepřestane popisovat a nezačne se skutečně rozpomínat. Dokud v konkrétní vzpomínce, která trvala pět minut nebo hodinu, nenajde to, díky čemu byl skutečně sám sebou.
Nejde o introspekci. Jde o změnu pohledu směrem k tomu, co je v nás nejskutečnější a zároveň nejobtížněji viditelné.
Co to mění v praxi
Přejděme ke konkrétnímu využití. Pohovor postavený na vyprávění se v ničem nepodobá testovacímu pohovoru. Nemá žádnou mřížku, hodnoticí tabulku ani skóre. Má jediný požadavek: naslouchat, zaznamenávat přesná slova a odmítat obecnosti.
Když kandidát zmíní obrat, prémii nebo tržní podíl, je namístě laskavě ho požádat o „lidštější“ příklad. Ne z přehnané skromnosti, ale proto, že to, co hledáme, se podle tohoto přístupu nenachází v měřitelném výsledku, ale v tom, co se změnilo u konkrétního člověka při kontaktu s druhým.
Více než deset let strávených náborem vrcholových manažerů ve střední Evropě podle Lavala potvrzuje jednu věc: psychometrický profil může člověka popsat velmi přesně, a přesto zcela minout to, co u něj představuje klíčový rozdíl.
Tento rozdíl totiž není nikdy pevně daným rysem. Je to způsob, jakým se člověk pohybuje v čase, určitá stálost, kterou může odhalit pouze příběh.
Jediná věta pro tři až pět příběhů
Každý příběh sám o sobě stále říká jen málo. Teprve jejich opakování odhaluje společnou nit: stejná slova se vracejí v různých kontextech, v okamžicích života, které spolu nemají nic společného kromě člověka, který je prožil.
Z této rozmanitosti se postupně vynořuje jednota. Nejde o vnější konstrukci personalisty, ale o rozpoznání něčeho, co se v různých okamžicích života opakovaně projevuje jako jediný vnitřní princip.
Bergson tomuto pohybu dává přesný význam, zároveň se ale odklání od toho, co bychom možná očekávali: nejde o návrat k pevnému a neměnnému bodu, k cíli, kde by se vše konečně zastavilo. Jednota člověka se takto nikdy nezastaví. Vytváří se dál v čase.
Jedinec tedy nemá pevné „co“, které by bylo možné jednou provždy vyjmout a pojmenovat. Má určitý způsob trvání, tendenci, která se rozvíjí a někdy se projeví až v průběhu samotné cesty. Nehledáme proto neměnnou podstatu, ale živý impuls.
Napsat na konci pohovoru jedinou větu na základě tří až pěti různých vzpomínek znamená udělat tento dvojí krok: vrátit se k jednotě, aniž bychom ji definitivně zafixovali. Nesnažíme se definovat podstatu. Snažíme se pojmenovat impuls, který lze rozpoznat až zpětně, při činu a v opakování jeho projevů.
Tato věta není jen šikovnou syntézou. Je okamžikem, kdy kandidát konečně uslyší formulovanou svou vlastní jednotu a jednoduše řekne: „Ano, to jsem já.“
Člověk není součet svých výsledků
V tuto chvíli by se mohlo zdát, že jsme opustili oblast náboru a přešli ke spekulacím. Není tomu tak. Naopak jde o princip téměř nepříjemně jednoduchý: test se vyplňuje, příběh se vypráví.
První přístup znehybňuje okamžik, druhý znovu nachází pohyb. A právě tento pohyb, jakmile ho dokážeme najít a pojmenovat, se stává kompasem, zatímco zaškrtnuté políčko člověka nikam nevede.
Změřit určitý stav dokáže jakýkoli dotazník. Dát ale vyniknout vnitřnímu impulsu zůstane ještě dlouho lidskou a trpělivou záležitostí, která vyžaduje čas.
Život se totiž nesčítá jako sloupec čísel. Skládá se jako melodie, v níž každý tón nese stopu toho předchozího a zároveň vyvolává tón následující. Skladbu pochopíme pouze tehdy, když ji doposlechneme až do konce. Člověka pak můžeme pochopit pouze tehdy, když mu nasloucháme, jak vzpomíná.
Vše ostatní je jen solfeggio – hudební nauka.